Babí léto

Já zamyslela se,

pohlédnout do duše babí kráse.

 Vnímat přitom svůj vnitřní hlas,

a nechat plynout myšlenky skrze nás.

Zemité barvy všude kolem,

jako by malíř načrtnul perem

obrys duše před kostelem.

Ne každý, ale tu pravou krásu vidí,

není to materialismus, co kazí lidi.

Je to ta křivka na mé tváři,

co do srdce hřejivý pocit přináší.

V tu chvíli si tajně přeji pozastavit čas,

a vnímat ten pocit znovu a zas.

Stejně jak úsměvy z přítomnosti,

vrací se vzpomínky z minulosti.

 A slzy jsou v tu chvíli v převaze,

jako, když se řetízek s perlami rozváže.

Po chvíli v očích objeví se naděje,

jako, když se umělec nad svým dílem usměje.

Nezbývá než, jen vzpomínky si uchovat,

na toho, kdo měl Tě ve svém srdci rád.

Pak dojde mi, jak je důležité mít vedle sebe spřízněnou duši,

co o nás ví i tuší…

A její snaha pomoci,

je nejvíce cennější.

 Je to ten největší dar,

jaký člověk člověku může dát.

Takový anděl pomoci,

výživou pro naši duši.

Jsem, anděl řekla mi,

a za její slova v této básni děkuji.

Je to ten pocit co nelze vyjádřit slovy,

jako, když po kapsách kaštany nosím.

S každým dalším krokem v holínkách na nohou,

kráčím vstříc podzimní přírodou.

Se svou vlastní představou,

včetně snů nad hlavou.

Ve vzduchu se vznáší babí chmýří,

a Vy ho náhle chcete chytit.

To však nepodaří se Vám,

uvědomte si, že příroda sama o sobě je dar.

A symbol ryze podzimní,

jsou zralé šípky na větvích,

které se pod rudými plody mírně sklání,

proto, nám vždy vykouzlí úsměv na našich tvářích i dlaních.

Slyším ptactvo na keři,   

jak se mezi sebou hašteří.

Sluneční paprsky hřejí mě do tváře,

 A babí léto je v tu chvíli v převaze.

V tu chvíli pohlédnou mé modré oči k oblakům,

a já věřím, že to dokážu.

Je to ten nejkrásnější čas,

proto važme si ho včas.

                                                           autor: Lucie Demlova

 P.S. Krásný víkend!

Text podléhá autorskému zákonu.