Z vlastní tvorby

Krásný čtvrtek, 

Dnes opět z mé vlastní tvorby. Myšlenky, které zachycuji na kus papíru a přitom všem se rodí verše!  

Paroží

 Paroží visící na stěně,

jsou pradědečkovi vzácné trofeje.

Zarytý nimrod s vlastním osudem,

kdy lov, byl jeho velkým životním příslibem.

Jediné co po něm mi navždy zůstane,

jsou právě jeho lovecké trofeje.

Já v dětství k tomu neměla kladný vztah,

až dospěla jsem, tu náhle přišel zvrat.

Jsem hrdá na stopu, kterou zanechal,

neboť i on by byl jistě rád, že

jeho lovecké trofeje jsou ozdobou pravnuččina pokoje.

Vím o něm mnoho z vyprávění,

ale nad osobní setkání zkrátka není.

Osud nám zkřížil cesty,

on zemřel mladý ve svých třiceti sedmi,

zanechal ženu spolu s třemi dětmi,

život byl k němu i nadále slepý.

Byl milující manžel a starostlivý táta od dětí,

člověk co se jen tak nevidí,

svého podnikatelského ducha tenkrát měl,

a nikdy ho v sobě nezapřel.

Tu dostanou se mi do rukou, jeho díla,

jsou na nich vyryta jeho krasopisem čísla,

vyryté datum s místem lovu na jedné z jeho trofejí,

vzbudí ve mně vzpomínku, planých nadějí.

V tu chvíli si uvědomím,

jak vzácný kus historie v ten moment ve svých dlaních držím.

V tu chvíli šťastná jsem,

nebýt jeho nemám, co tak chtěla jsem. 

Najdou se tací, co paroží bude jim pokladem,

pro druhé zločinem a nesmyslným odpadem.

Nejsem nelida,

v tu chvíli se mi to, ale hluboce dotýká,

Kdyby z Vás někdo něco podobného vyhazoval,

vzpomeňte si prosím na moje slova,

vždyť by jich byla na smetišti škoda.

Je to krása vskutku nebeská,

uchovat si vzpomínku, která tu bude s námi napořád,

on letos oslavil by, své stoleté kulatiny.

Jsou věci, které se časem omrzí,

zde, ale nepatří paroží.

                                                                

Lucie Demlova 

20.9.2014

                                                                       

Text ©Lucie Demlova

Text podléhá autorskému zákonu, bez svolení autora není jeho šíření možné.